Pavol Strauss
Legenda o bolesti

Čo vzniklo v utrpení a sa stratilo, ožíva často v šťastí neuvedomeného pokoja.

Vzduch sa ešte zachvieval rachotom, ktorým zatvorili rajskú bránu, a i obrovským anjelom so žeravým mečom pred ňou prechádzalo akoby tajomné vlnenie chladnej pálčivej nedostupnosti. Adam sedel na okraji cesty, s tvárou hlboko v slzavých dlaniach. Eva stála za ním a nedôverčivo sa rozhliadala po obmene všetkého.
Medzi všetko sa vsunulo niečo; bolo to isté ako prv, a predsa bolo iné; ako keď sa hľadí okuliarmi a niekto pred ne predsunie husté farbisté sklá. Vo všetkom ležala ťažká tôňa rajskej priehrady.
Ustavičný spev lásky a radosti už nevychádzal z kvetín a stromov, ale vošlo do nich neodvratné vädnutie, ktoré ich tyranizovalo honbou vzrastu a zretia. Pomer laskania všetkých zvierat vymenila nová dravosť vzájomnej cudzoty a cudzopasníctva. Z otcovského pohľadu slnka stala sa drsná päsť ohnivého žiaru.
Naraz sa obaja strhli, lebo prehovoril k nim dotiaľ obvyklý anjel – ostatný raz, a to pre nich práve ešte znesiteľne, taká hrôza rozprestrela sa medzi ním a nimi:
– Hľa, na cestu dostanete sprievodkyňu – bolesť, ktorá vás bude všade sledovať ako tieň. Bude vo vás i okolo vás, všade vo svete. Iďte svojou cestou, tisícročiami. A vždy, keď sa vám bolesť lepšie prizrie, pripomenie vám túto bránu. Lebo ona je vlastne vaša spupnosť a vaša vzbura voči Pánovi. Jedine bolesť vám ju pomôže zbúrať.
Vtom zmizol; rajskú bránu nebolo viac vidno. Opustení sedeli Adam a Eva pri zaprášenej ceste.
Odrazu vošiel do nich ľak, ktorý predtým nepoznali. Súčasne obaja zbadali svoje tiene, ktoré sa s nimi pohybovali, ako by ich napodobňovali a vysmievali. Žili s nimi. A tmavý tieň strachu a hanby pokryl ich srdcia, prvý raz rozbolené.
Pochopili, že na cestu vekami dostali bolesť, hanbu a strach ako sprievod a ich znak – temný tieň.
Ale v hĺbke svojho rozmaznaného a zábudlivosťou raneného vedomia tušili, že bolesť je ostatná záruka krajne rozriedeného Božieho záujmu o človeka.
A tak sa tackali títo prví ľudia v svojich potomkoch stáročiami, ako rozhojnený obraz večne čerstvej prvotnej pohromy.
Od tej prvej hodiny vyobcovania sa nič nezmenilo v postoji neba k nim. Verná sprievodkyňa zavše zabúchala na tvrdnúce srdcia ľudí a národov: prišla smrť, potopy, plač a vojny. Niektorí ľudia síce počuli ono pripomínanie a rozumeli krvavým znameniam, ale väčšina nezastala na šikmej ploche spupnosti.
A bolesť vynachádzala stále nové hrôzy a mučiarne pre ľudstvo, ktoré v teplom zamate hriechu a hodvábnom pohodlí otupelosti zabúdalo na cestu späť do raja.
Použila nakoniec ľudský rozum na vynájdenie najničivejšej vojny, ktorá vykántrila všetkých ľudí, i tých, čo ju vynašli, a všetky zvieratá. Iba jediný pár ľudí, ukrytých v najdokonalejšom bunkeri – zostal. Lež i v tej skrýši im sila zbesnených atomov zničila odev, takže vyšli nahí – ako prvá dvojica. A zakrývali sa iba tieňom vlastnej bolesti, hanby a opustenosti.
No vtom ich prenikol náramný mráz. Tieň sa od nich oddelil a odstúpil od nich. Cítili sa úplne vyprahlými a vyprázdnenými – ako by mali byť sami tieňmi a nebolo by už ničoho, od čoho by sa mohli odrážať.
A bolesť k nim prehovorila:
– Odchádam od vás. Lebo som vám nanič. Ani ja som vám nemohla pomôcť. A ja som bola váš ostatný súvis s Bohom.
A tak sa uberala bolesť, smutná, že už nemohla ani ona pomôcť ľuďom, po zaprášenej ceste sveta späť k nebeskej bráne.
Ale ostatný pár ľudí, ostatný muž a žena, sa vtom vzchopili a išli za ňou, lebo iný smer k Pánu Bohu nemali; išli ho prosiť, aby im ju vrátil, že si ju už budú všímať; aby im dal – aspoň bolesť.

Léon Bloy
Bolest

…Bolest! Veliké slovo! Smysl všeho lidského života na zemi! Odrazový můstek ke všemu vyššímu, měřítko všech zásluh, neomylné kritérium pro veškerou mravní krásu! Lidé absolutně nechtějí pochopit, že bolest je nutná. Kdo o ní říká, že je užitečná, ten nic nechápe. Užitečnost vždycky předpokládá něco adjektivního a nahodilého, ale bolest je nutná. Je to páteř, přímo sama podstata mravního života. Je to znamení, podle něhož se pozná láska, a pokud to znamení chybí, pak je láska jenom prostitucí síly nebo krásy. Že mne miluje, řeknu o někom, kdo je ochotný skrze mne nebo pro mne trpět…
Vždyť přece, ano, co my jsme? Můj Bože! ÚDY Ježíše Krista! Jeho vlastní údy! Naše nevýslovná bída spočívá v tom, že ty nejjasnější a nejživější výroky Písma neustále bereme jako neživé obrazy či symboly. Věříme, ale ne podstatně. Ach, slova Ducha Svatého by do nás měla vstupovat a rozlévat se v našich duších jako roztavené olovo v tlamě otcovraha nebo rouhače. Nechápeme, že jsme údy Člověka bolesti, člověka, který je nejvyšší Radost, nejvyšší Láska, Pravda, Krása, Světlo a Život jen proto, že je na věky zpitým Milencem nejvyšší Bolesti, Poutníkem k nejvyšším mukám, který za nimi, aby je podstoupil, přispěchal nekonečnem z hloubi věčnosti a na jehož hlave se v děsivě tragické jednotě času, místa a osoby nakupily všechny mučivé prvky veškerých lidských činů vykonaných na celém zemském povrchu v každé vteřině šedesáti století!…
Toto nám může být mírou všech věcí. Když nás Duch Svatý označil za údy Kristovy, oděl nás důstojností Vykupitelů, a jestliže odmítáme trpět, proviňujeme se simonií a nedbáním svých povinností. K tomu, a jedině k tomu, jsme stvořeni. Když proléváme svou krev, teče ta krev po Kalvárii a odtud po celé zemi. Proto běda nám, je-li to krev otrávená! Když proléváme slzy, jež jsou „krví naší duše“, padají ty slzy na srdce Panny a odtud na srdce všech živých. Jakožto údy Kristovy a synové Mariini jsme tak velcí, že svými slzami můžeme zatopit svět.
Proto běda nám, a třikrát běda, jestliže to jsou slzy otrávené! Všechno v nás je totožné s Ježíšem Kristem, jemuž jsme přirozeně i nadpřirozeně připodobněni. Když odmítáme utrpení, zrazujeme ho, neboť je naší vlastnou podstatou a my tak vpouštíme do Těla a dokonce i do Duše našeho Pána znesvěcující prvek, který on pak musí ze Sebe a všech svých údů vypudit nepředstavitelným znásobením muk.
Je to všechno jasné? Nevím. V podstatě si myslím, že v tomto hroutícím se světě propuká každá radost v řádu přirozeném a každá bolest v řádu Božím. Světci vyhledávali Ježíšovo Utrpení. Věřili Mistrovu Slovu, které praví, že nejvíc miluje ten, kdo za své přátele položí život. Horoucí a vznešené duše za všech dob věřily, že má-li se udělat dost, je rozhodně nutné udělat víc než dost, a jedině tak že se získává Království Nebeské… (Skrátené)

„V každej ozaj veľkej chvíli života je človek sám, úplne sám. A najväčšími chvíľami sú smrť a stretnutie s Bohom. Ba hádam len to druhé, lebo i smrť je v ňom zahrnutá. A riečisko, ktoré nás k obom privedie – je utrpenie.
Všetko veľké je ťažké. A vo chvíli veľkého utrpenia a veľkej opustenosti spoznáme pravú hodnotu Božej opory. Nik nie je tak ubolený, aby prerástol cez Krista, a nik nie je taký opustený, aby nezačul tlkot Božského srdca. Všetci sme prežili časy hrôzy, bolesti a stiesnenosti priam apokalyptických rozmerov. Životy zhášali ako polozbytočné zápalky, smrť sa vyrábala vo veľkom, vraždilo sa temer továrensky, smrť skoro pršala na svet. Nejeden z nás sme boli v situáciách krajných životných možností, smrť nás už-už olizovala. Život bol pozbavený všetkej dôstojnosti; žiť znamenalo čakať na koniec.
Ťažké chvíle sú onou kráľovskou lúčavkou, ktorá spálila všetko prídatné, a čo zvýšilo, bol rýdzi kov nepostrádateľného a neostalo nič – i vtedy, keď už ničoho nebolo – iba láska ku Kristovi a ani nie modlitba, ale džavot srdca obrátený k Nemu. Najplnšími chvíľami života ostanú tie bezdyché minúty za bombardovania, strávené v kaplnke blízko Najsvätejšej Sviatosti, keď bolo srdce rozhodnuté: Ak umrieť, tak blízko Teba, Pane! A od tých chvíľ ostalo ešte pevnejšie predsavzatie: Keď žiť, tak blízko Teba, Pane!

(Pavol Strauss, Mozaika nádeje, s. 88.)